For the first time 2

6. dubna 2010 v 8:18 | Jannica |  For the first time
For The First Time

Nevím, nevím, jestli vás tohle bude bavit. Je to taková oddechovka. 

Náladu na psaní Frerardů vážně teď moc nemám, ale tohle mám dopsané až do konce (má to osm kapitol), takže už stačí se jen dokopat k tomu zveřejnění. A k tomu zapnout počítač a jít na net, protože to se mi většinou také moc nechce. 

Jinak děkuju Lyl za odkaz a chtěla bych k tomu akorát říct, že jestli vám to připadá divný, tak vězte, že mě taky. Představte si, že by se vám stalo totéž - nemožné? No, to jsem si taky myslela.

Jinak co se týče povídek. Já prostě asi nemůžu přestat psát. Možná s tím zase začnu, mám jich dost rozepsaných a nechci je zahazovat. V počítači mám kvanta popsaných stránek, o kterých nemáte ani tušení. Je v tom tolik mé práce, tolik volného času. Nemůžu to zahodit. To nejde. 

Takže asi psát budu, jen nebudu přidávat tak často jako dřív. Omlouvám se, jestli jsem někoho z vás celou touto věcí zklamala. Já jsem si to nevybrala sama, prostě to přišlo.




Přesně o půl dvanácté,společně se zvoněním, jsem vyšel před školu. Gerard, který byl stále vedle mě, se rozeběhl a skočil kolem krku nějaké hezké paní, jenž mu dala pusu na tvář a s úsměvem se ho začala ptát na spoustu věcí. Odvrátil jsem od nich pohled a čekal jsem na maminku, těšil jse se, až jí všechno povím.

"Frankie!" Ozvalo se přede mnou a já vzhlédl, střetl jsem se s jejím pohledem. Měl jsem radost, že jí to netrvalo moc dlouho, byl jsem celý rozrušený z prvního šklolního dne.

"Ahoj!" Vstal jsem a pevně jsem jí objal, ona mě pohladila po vlasech.

"Pojď, musíme si pospíšit, ať stihnu uvařit oběd než půjdu do práce."

Přikývl jsem a mlčky jsme vyšli po chodníku. Chvíli jsem přemýšlel o tom, jestli mám začít vyprávět sám od sebe a nebo počkat, až se mě zeptá, jak jsem se měl. Ona se k tomu ale moc neměla.

"Bylo to super," zhodnotil jsem den.

"Tak to je fajn, že se ti ve škole líbí."

"Mám novýho kamaráda."

"Samozřejmě."

"Ty se ani nezeptáš, jak se jmenuje?" udiveně
jsem k ní vzhlédl. Vždyť je to tak důležité, měla by prahnout po novinkách ze třídy!

"Jak se teda jmenuje?"

"Gerard." Nadmul jsem se pýchou.

"Hezký."

Dál jsme mlčky šli, cesta ubíhala neuveřitelně moc pomalu. Zahli jsme do naší ulice a já už zdálky viděl náš dům.

"Mám spoustu letáků," zkonstatoval jsem. "Asi jsou pro tebe."

"Dobře, doma mi je dáš."

Přikývl jsem a pak jsem začal počítat kroky, aby mi to rychleji uběhlo. Uměl jsem ale počítat jen do pěti, takže jsem si to musel opakovat pořád dokolečka. Chtěl jsem, aby mě to maminka naučila dál, ale ona mi řekla, že bych se pak ve škole nudil.

Doma bylo ticho a krásně to tam vonělo, jako vždycky. Zul jsem si v předsíňce boty, než jsem odhopsal do obýváku a tam skočil na pohovku. Sáhl jsem po ovladači od televize. Koukal jsem na Toma a Jerryho, zatímco maminka vařila oběd. To DVD jsem znal celé nazpaměť, ale nevadilo mi to, stejně jsem se smál.

Ohrnul jsem nos, když se přede mnou objevil talíř s mrkvovou polévkou. Neochotně jsem vzal do ruky lžíci a začal jsem se v tom nimrat.

"No co! Musím do práce, neměla jsem čas na nějaký vyvařování. Tohle ti holt musí stačit."

Přkývl jsem a obdržel od ní pusu na obě tváře, než popadla svou kabelku a spěšně odešla. Slyšel jsem ještě prásknutí domovních dveří.

Koukal jsem dál na film, u toho jsem se pokusil sníst kousek té polévky, ale vůbec mi to nešlo. Nemám rád mrkev. Nechápu, proč musím jíst samé takové věci, když čokoládou se najím stejně dobře a ještě mi to chutná.

Když DVD skončilo a na obrazovce se objevila jen modrá plocha, vypnul jsem televizi. Studené jídlo jsem vylil do dřezu a místo toho si vzal ze špajzu rohlík. Odnesl jsem si ho k sobě do pokoje.

Vůbec jsem neměl co dělat. Nejprve jsem vytahal na svůj koberec se silnicí všechna autíčka a začal jsem s nimi jezdit sem tam. Udělal jsem dopravní nehodu, přijela tam policie a hasiči a sanitka a všechny odvezli. Jednou auto ale uteklo z místa činu a tak se strhla obrovská honička. Nakonec byli dopadeni a strážníci je dali do vězení, pustili je až když zčernali.

Brzy mě ale ta hra omrzela a já přemýšlel, s čím si ještě tak hrát. Vytáhl jsem jednu barbínu, kterou jsem měl zahrabanou hluboko ve skříni. Nejprve jsem jí urval hlavu a pak jsem dělal, že je bezhlavá rytířka a jedině Ken - princ jí může zachránit. Pak se to proměnilo ve Star Wars s drakama, bojovaly tam všelijaké bezhlavé kreatury a nakonec to vyhrál modrý drak, který si ale nemohl nechat bezhlavou Barbie, protože byla už dávno mrtvá.

Nakonec jsem si jen sedl na zem a koukal do zdi, zatímco jsem přemýšlel o Gerardovi - svém nejlepšm kamarádovi. Byl hrozně super, všechno, co se dělo, mi vysvětlil. Věděl toho mohem více než já a taky uměl počítat až do deseti! Snažil se mě to také naučit, ale já si to nedokázal zapamatovat. Snad to ve škole nebude vadit. Počítání přece není tak důležité, to k hračkám nepotřebuju.

Ozvalo se zaťukání na mé dveře a dovnitř vstoupil tatínek. Vyskočil jsem na nohy a běžel ho přivítat, on mě pevně obejmul a pocuchal mě ve vlasech.

"Tak co, ty raubíři, jak bylo ve škole?"

"Úplně úžasný!" Nadchl jsem se. Vtáhl jsem ho do pokoje a on se uvelebil na kraji mé postele. Vylezl jsem mu na klín a žačal jsem povídat. Nadšeně a se zájmem poslouchal. Mluvil jsem o všem. O zvonění, učitelce, Gerardovi, letácích na lavici… Dokonce i o tom, že se nenaučím počítat a bojím se toho. On se tomu ale jen zasmál a ubezpečil mě, že to všecho zvládnu perfektně. Věřil jsem mu, protože on má vždycky pravdu.

Pak jsme si spolu ještě chvíli hráli a povídali si, než nás maminka zavolala na večeři. Sešli jsme tedy mlčky dolů a dobrá nálada nás opustila.

"Franku, jak to, žes tu polívku vylil do dřezu?!"

"Já…" zarazil jsem se. "Já jí nevylil."

"A ještě k tomu lžeš!" Rozkřičela se. Nahrbil jsem se, jelikož nemám rád, když na mě někdo křičí. "Já ti tady jak debil vařím polívku, abys jí pak vylil?"

"Promiň, omlouvám se. Já jen…"

"Jak já jen? Budeš jíst to, co ti dám, jasný?!"

"No tak, Lindo…" vložil se do toho tatínek. "Vždyť víš, že mrkev nemá rád, tak se nediv, že to pak vyleje."

"Je to zdravý tak to jíst prostě bude!" Teď maminka křičela na něj, to jsem byl ještě zoufalejší, protože přímo nesnáším, když na sebe řvou rodiče navzájem. "A vůbec! Nepleť se mi do výchovy!"

"Je to taky moje dítě, pokud jsi zapomněla!"

Sedl jsem si ke stolu a snažil jsem se ignorovat všechny ty nadávky a výhružky. Myslel jsem, že se večeře nedočkám, nakonec se ale přece jen přede mnou objevil rohlík se sýrem. Všichni jsme jedli v tichosti, občas rodiče něco prohodili, ale jen pokud to bylo naprosto nezbytné. Neměl jsem rád tyhle večerní chvilky napjaté atmosféry, nejen, že jsem měl jít hned po večeři spát, ale připadalo mi, jako bych byl u stolu navíc. Nikdo si mě nevšímal a když už, zlobili se na mě. Nevěděl jsem, co dělám špatně.

Když maminka myla nádobí, opět se hádali. Smutně jsem je pozoroval a snažil jsem se z jejich slov vyčíst nějakou souvislost, vůbec mi to ale nešlo.

"Franku a co ty tady ještě děláš?" Obořil se na mě tatínek. "Vysprchovat a spát!"

Udělal jsem tedy, co mi pověděl, brzy jsem si lehl do postele a zavřel jsem oči. Chvíli jsem čekal, jestli mi někdo nepřijde dát dobrou noc, pak jsem se ale otočil na druhý bok a snažil se usnout. V pokoji byla nepříjemná tma, zavrtával jsem se hlouběji pod pokrývku, jelikož jsem měl takový špatný pocit. Představoval jsem si, že je pod postelí nebo za skříní nějaká noční můra, která ke mně vleze hned, co zavřu oči.

Rychle jsem ty myšlenky vyhnal z hlavy a místo toho jsem zase začal přemýšlet o Gerardovi. Znova jsem si vybavil jeho vlasy, oči, nos… Usmál jsem se a začal jsem se těšit na další den.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Senii Senii | Web | 6. dubna 2010 v 8:42 | Reagovat

jo, připadalo by mi nemožný, kdyby se mi stalo to, co tobě.. ale zažila jsem jiný nemožnosti x)
však my vždycky počkáme..

2 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 6. dubna 2010 v 20:15 | Reagovat

Krásne ako vždy len to dlho trvalo...x//
Dúfam že tento tvoj výpadok je len dočasný...to yb ma asi mrzelo pretože tvoje story úplne zbožnujem...x)

3 fallen angel fallen angel | Web | 7. dubna 2010 v 17:26 | Reagovat

hezký... chudák Franke..

4 Lafka Frerard Way Lafka Frerard Way | E-mail | Web | 8. dubna 2010 v 17:24 | Reagovat

jee!:D to je roStomilý...
a sem ráda že ještě budeš psát... jen tak dál!

5 T. T. | Web | 8. dubna 2010 v 18:54 | Reagovat

Scéna s Kenem a Barbie mě vážně pobavila. :D:D

6 Dee Dee | 13. dubna 2010 v 16:18 | Reagovat

Ahaaaa tak tu je polka pointy...asi sa rozvedún, žéé...
No pekne, ale aj mňa dostala tá hra..,,který si ale nemohl nechat bezhlavou Barbie, protože byla už dávno mrtvá.´´ ← rehot XD

7 Kathy Kathy | 14. dubna 2010 v 23:54 | Reagovat

Krásné :)
I mě by mrzelo, kdybys přestala psát, tvoje povídky miluji, bylo by škoda, kdybys toho nechala...

8 Aless Aless | 17. dubna 2010 v 19:15 | Reagovat

Mmmm... kdy bude další? ^^

9 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 25. května 2010 v 16:39 | Reagovat

Moc dobře vím,o čem mluví-ty hádky rodičů...doufám,že se to zlepší!U něj,u mě už je to vyřešeno :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama