Únor 2011

Asi je pozdě, ale nechci odcházet bez rozloučení

15. února 2011 v 22:17 | Jannica
Je to přesně rok, co jsem se naposledy přihlásila na tento blog. Po tak dlouhé době jsem začala brouzdat po svých starých internetových stránkách a zmocnila se mě pravá, nefalšovaná nostalgie. Zastesklo se mi po svém starém životě, který se skládal pouze z hudby a Frerardů.

Asi jste si všimli (tedy pokud sem někdo z vás přijde, po tak dlouhé odmlce bych se ani nedivila, kdyby se tu nikdo neukázal, avšak přesto jsem cítila nutnost se rozloučit), že jsem zveřejnila celý zbytek své poslední povídky For The First Time, který mi celý ten rok leží v počítači, netknutý a opušěný. Trochu mě mrzí, že jsem tuhle Frerardskou dráhu zakončila něčím takovým, ale možná je to dobře. V té povídce jsou malí, sotva nastoupili do školy a začínají nový život. Stejně, jako já. A já jsem nový, troufám si říct lepší, život už začala.Omlouvám se za odstavce, neměla jsem čas je upravovat. Věděla jsem, že pokud se pustím do nějakých přepisů, nezveřejním to už nikdy. Také bych to teď napsala už úplně jinak, avšak pořád to patří do té "staré" doby, tenkrát se mi to líbilo takhle.

Za poslední rok jsem se změnila doslova k nepoznání. Mám jiné zájmy, jiné přátele (kromě Laivine, ta samozřejmě zůstala:)) i jinak vypadám. Kdybych se rozdělila na dvě osoby - na staré a nové já - zřejmě by se mi mé staré já vysmálo. Považovalo by mě za tu "pipinu", která je schopna si na sebe klidně vzít dokonce i růžovou. Nejsem ale povrchní nebo sebestředná, to vůbec ne. Mnohem povrchnější jsem byla dřív, kdy jsem odsuzovala všechno, co nebylo spojeno s tím "jediným upřímným" stylem. (Trochu přeháním, ale v jádru pudla to tak je.)

Jak teď vypadám? Mám dlouhé blonďaté vlasy (kde jsou ty doby, co jsem se chtěla obarvit na černo), na nějaký piercing nebo kroužek ve rtu jsem úplně zapomněla a občas si zajdu i s kamarádama na diskotéku (pobavit se, nikoliv si poslechnout sračky. Zjistila jsem, že při tanci člověk zažívá podobné euforické pocity jako při punkovém koncertu) Málem bych zapomněla - hudbu poslouchám pořád stejnou, jen už mi nevadí i ostatní, "nekvalitní" písničky.

Ale dost o mě. Ještě, než se s vámi definitivně rozloučím - nebo alespoň s těmi, kteří si to přečtou - bych vám ráda promluvila tak trochu do duše.

Říkali mi, že Frerard, to jsou jen povídky. Nic takového v realitě neexistuje, taková čistá láska se snad ani mezi dvěma lidmi nevyskytuje. Pokud si dělám iluze, že jednou nějakého podobného "Gerarda" potkám, tak se životem akorát zklamu.

A víte co? Já jednoho svého Gerarda potkala. Troufám si říct, že je i lepší než ten v povídkách. Proč? Protože je SKUTEČNÝ. Jsme spolu šťastni už rok a já si plním všechny své představy, které jsem nacpala do frerardika - i ty, co mají citovou hloubu, i ty erotické, samozřejmě:)

To je důvod, proč jsem přestala psát. Možná to zní hrubě, ale už Frerarda tvořit nepotřebuju.Ne však, že bych na něj zapomněla. Byla to velmi důležitá součást mého života. Trvalo to 3 roky - 3 celé roky!! Tenrkát jsem si v duchu přísahala, že toho nikdy v životě nenechám, a najednou se to změnilo ze dne na den - a tak rychle se to zvrtlo, že se loučím až o rok později. Nebudu lhát, teď je mi do breku a po všem se mi stýská, ráda na tu dobu vzpomínám, ale vím, že jsem dospěla a už jsem prostě někde jinde.

A tak mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit a žít si dál svůj nový život.

Na závěr bych chtěla říct - nenechte se odradit lidmi, kteří vám říkají, že nikdy neprožijete to, co vkládáte sami do svých povídek. Žijte si dál svůj sen a vězte, že se vám jednou splní. Dřív nebo později přijde ten váš pravý "Gerard" a uvědomíte si, že všechno, o čem jste snili v povídkách, se může stát skutečností.

Držím vám všem palce, aby se vám dařilo co nejlépe, ať už vás cesty osudu zavedou kamokoliv. Nezáleží na tom, co děláte a co o tom říkají ostatní. Záleží jen na tom, jestli jste šťastní.

Věřte mi, že na vás nikdy nezapomenu.

S láskou,
Vaše Jannica

For the first time 8 - The end

15. února 2011 v 21:48 | Jannica |  For the first time
For The First Time
S Gerardem jsme od té doby chodili všude za ruce, bylo hezké vědět, že mám kamaráda, kterému na mě opravdu záleží. Ne jako ta děcka ze školky, která se pořád jen pošťuchovaly. Uvědomil jsem si, že už jsem veliký kluk a nemusím pořád jen dělat blbosti, aby se se mnou ostatní přátelili.

Také mi hodně pomáhal. Vysvětloval mi domácí úkoly. Ale ne, že by je za mě rovnou napsal. Záleželo mu na tom, abych to uměl, takže vedle mě trpělivě seděl a dával mi různé příklady, milým hlasem říkal, proč tohle udělat nemůžu a proč to druhé zase funguje. Škola se mi už nelíbila tolik jako na začátku, i když jsem se tam stále těšil právě kvůli Geemu.

Za to doma to bylo stále jen horší. Pořád jsem nevěděl, jestli půjdu k mamince nebo k tatínkovi, nechtělo se mi ani k jednomu, protože bych nejraději zůstal u paní Wayové. Tam jsem trávil většinu času a dokonce jsem tam měl i své oblíbené hračky. Často jsem tam přespával, když to rodičům nevadilo. Vlezli jsme si s Gerardem pod peřinu a svítili baterkou, byla to opravdu legrace. Také jsme se pořád pusinkovali, to se mi hrozně líbilo. Gee se u toho vždycky roztomile hihňal.


For the first time 7

15. února 2011 v 21:47 | Jannica |  For the first time
For The First Time
Konečně jsme přijeli k velkému, krásnému domu a já spěšně vystoupil. Tatínek se zasmál tomu, jak vesele si počínám a loudal se za mnou, zatímco jsem už mačkal zvonící krabičku s nápisem Way.
Gerardova maminka nám s úsměvem otevřela dveře a všichni jsme se velice způsobně pozdravili. Nechápal jsem, proč si dospělí také neříkají "čau" a proč jsou stále tak opatrní, jako by se báli cokoliv říct. Nedovedu si představit, že bych přišel k Gerardovi a řekl. "Dobrý den, máme to dnes hezké počasí, že?"
Trochu jsem se zasmál a vběhl do domu, starosti, které jsem měl ještě včera v noci, ze mě dočista opadly a já se nemohl dočkat, až ho zase uvidím. Vyběhl jsem po schodech nahoru, zatímco si rodiče o něčem povídali. Slyšel jsem jen, že paní Way chce, aby tu můj tatínek zůstal na oběd. Byl jsem na něj hrdý, dokázal tak zapůsobit, že jsou hned velcí kamarádi.
"Ahoj!" Vpadl jsem do Gerardova pokoje, on se trochu lekl, jak hlasitě jsem rozrazil dveře. Ležel na posteli a hrál nějakou digitální hru.
"Čau! To je dost, že jsi tady." Kouzelně se na mě usmál a já si pomyslel, že je jako sluníčko. Trochu jsem se zahihňal a on na mě pohlédl jako ťululum.
Došel jsem k němu a trochu jsem ho objal, pak jsem koukal, jak hraje, bylo to celkem napínavé.
"Půjčíš mi to taky?"

For the first time 6

15. února 2011 v 21:46 | Jannica |  For the first time
For The First Time
S Geem jsme si úplně, ale úplně do podrobna naplánovali naší bombastickou budoucnost na jeho ostrově. Byl jsem moc rád, že mě tam nakonec chce, protože bych se naštval, kdyby mě připravil o takové bezva dobrodrůžo. Mluvili jsme o tom vlastně celý den, až dokud si pro mě nepřišel tatínek.
Sešel jsem za ním dolů, byl jsem celý rozmrzelý, protože jsem ani náhodou nechtěl odejít. Nechtěl jsem být zase doma, sedět na zemi a hrát si úplně sám. Nechtěl jsem místo laskavého hlasu paní Way poslouchat křik svých vlastních rodičů.
Ten den se hádali hrozně. Stejně tak, jako ten následující. A ještě ten za tím. Pokaždé jsem se neskutečně moc těšil do školy, za Gerardem a za jeho světem. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění z domova, i když jsem byl smutný z toho, že já takové skvělé rodiče asi mít nikdy nebudu.
Ale ne, že bych ty své neměl rád. Vždyť to byli ti nejdražší lidé v mém životě, mockrát mi už pomohli a koupili mi spoustu dárků. Jenže… proč to Gerard musí mít lepší?


For the first time 5

15. února 2011 v 21:45 | Jannica |  For the first time
For The First Time
Gerardův dům byl moc pěkný a útulný, na pohled mi v něm dokonce bylo příjemněji než v tom našem. Měli tam spoustu obrazů, téměř v každé místnosti byl nějaký kobereček, kytka, a tak. Nadšeně jsem se rozhlížel a došel za ostatníma do obýváku, protože paní Wayová říkala, že nám udělá svačinu.
Seznámil jsem se s Gerardovým tatínkem, byl moc milý a připadal mi i vtipný, věděl jsem,že s ním určitě musí být děsná legrace. I Gee se pořád smál tomu, co říkal a málem kvůli tomu nedostal jogurt, protože se nechtěl posadit ke stolu.
Po svačině jsme dostali sušenky a Gerard mě odvedl do svého pokoje. Neměl ho o moc hezčí než já, musel jsem uznat, že v mém pokoji bylo víc místa na hraní a také jsem měl koberec se silnicí, to on ne.
Prohlížel jsem si poličky, kde byli různí vojáčci a postavičky, které můžete najít v čokoládě. Každou z nich jsem si pečlivě prohlédl, pak můj zrak sklouz trochu do prava a já překvapením vykulil oči.
"Ty máš panenku?!" Obrátil jsem se na něj. On se jen trochu začervenal a pokrčil rameny. "Vždyť je to pro holky!"

For the first time 4

15. února 2011 v 21:44 | Jannica |  For the first time
For The First Time
Odpoledne jsem tedy seděl v koutku místnosti a prohlížel jsem si všechna autíčka, která tam měli. Občas jsem jen tak po očku pozoroval ostatní děti, jak se smějí, hrají si. Všichni tam měli nějakého kamaráda, jen já ne. Hrozně se mi stýskalo a chtělo se mi brečet, byl jsem opuštěný. Jakoby mě nikdo nechtěl a tak mě strčili sem, do ošklivé, až moc barevné místnosti s hnusnou paní, která ke mně vždycky posílala každé děcko, co se jí zrovna namanulo.
Byl jsem už docela vzteklý, převaloval jsem v dlaních všechny ty hračky a občas jsem v kapse nahmatal jemný kožíšek pejska, kterého mi Gee daroval. Věděl jsem, že bych mu možná měl dát nějaké jméno, ale rozhodl jsem se, že počkám na další den, abych se mohl poradit s Gerardem.
Připadalo mi, jakoby uplynula celá věčnost do chvíle, kdy se ve dveřch objevil tatínek. Většina dětí už odešla a já tam byl skoro sám, nálada se mi tím akorát tak zhoršila, i když mě už tolik nemrzelo, že si nemám s kým hrát.
Radostně jsem vyskočil na nohy a běžel jsem tatínka přivtat, on mě zvedl do vzduchu a zatočil se mnou kolem dokola. Zasmál jsem se, ale pak má tvář zase zvážněla. "Proč jsi nepřišel dřív?" vytkl jsem mu lítostivým hlasem.

For the first time 3

15. února 2011 v 21:43 | Jannica |  For the first time
For The First Time
"Fraku, dneska ještě půjdu ten kousek s tebou, ale zítra už musíš sám…" mluvila maminka, zatímco mi zapínala mikinu. Upravila mi aktovku na zádech a pak si mě ještě naposledy prohlédla. "Takže dávej pozor na cestu, aby ses pak neztratil. Pojď…"

Vyšli jsme, musel jsem se všude rozhlížet a pamatovat si všechny stomy, ulice… Bál jsem se, že to zítra nezvládnu, nedorazím do školy a oni si budou myslet, že už tam nechodím. To bych pak neviděl Gerarda.

Těšil jsem se na něj, hrozně moc. Proto jsem ani nevnímal to, co mi maminka celou dobu říkala.

"A máš už zaplacený obědy, Frankie… Takže tam dneska půjdeš, ano? Tu kartičku máš v aktovce."

Přikývl jsem a věnoval jsem jí jeden pohled, chtěl jsem se zeptat, jak to na obědech chodí, ale raději jsem mlčel.