Je to přesně rok, co jsem se naposledy přihlásila na tento blog. Po tak dlouhé době jsem začala brouzdat po svých starých internetových stránkách a zmocnila se mě pravá, nefalšovaná nostalgie. Zastesklo se mi po svém starém životě, který se skládal pouze z hudby a Frerardů.
Asi jste si všimli (tedy pokud sem někdo z vás přijde, po tak dlouhé odmlce bych se ani nedivila, kdyby se tu nikdo neukázal, avšak přesto jsem cítila nutnost se rozloučit), že jsem zveřejnila celý zbytek své poslední povídky For The First Time, který mi celý ten rok leží v počítači, netknutý a opušěný. Trochu mě mrzí, že jsem tuhle Frerardskou dráhu zakončila něčím takovým, ale možná je to dobře. V té povídce jsou malí, sotva nastoupili do školy a začínají nový život. Stejně, jako já. A já jsem nový, troufám si říct lepší, život už začala.Omlouvám se za odstavce, neměla jsem čas je upravovat. Věděla jsem, že pokud se pustím do nějakých přepisů, nezveřejním to už nikdy. Také bych to teď napsala už úplně jinak, avšak pořád to patří do té "staré" doby, tenkrát se mi to líbilo takhle.
Za poslední rok jsem se změnila doslova k nepoznání. Mám jiné zájmy, jiné přátele (kromě Laivine, ta samozřejmě zůstala:)) i jinak vypadám. Kdybych se rozdělila na dvě osoby - na staré a nové já - zřejmě by se mi mé staré já vysmálo. Považovalo by mě za tu "pipinu", která je schopna si na sebe klidně vzít dokonce i růžovou. Nejsem ale povrchní nebo sebestředná, to vůbec ne. Mnohem povrchnější jsem byla dřív, kdy jsem odsuzovala všechno, co nebylo spojeno s tím "jediným upřímným" stylem. (Trochu přeháním, ale v jádru pudla to tak je.)
Jak teď vypadám? Mám dlouhé blonďaté vlasy (kde jsou ty doby, co jsem se chtěla obarvit na černo), na nějaký piercing nebo kroužek ve rtu jsem úplně zapomněla a občas si zajdu i s kamarádama na diskotéku (pobavit se, nikoliv si poslechnout sračky. Zjistila jsem, že při tanci člověk zažívá podobné euforické pocity jako při punkovém koncertu) Málem bych zapomněla - hudbu poslouchám pořád stejnou, jen už mi nevadí i ostatní, "nekvalitní" písničky.
Ale dost o mě. Ještě, než se s vámi definitivně rozloučím - nebo alespoň s těmi, kteří si to přečtou - bych vám ráda promluvila tak trochu do duše.
Říkali mi, že Frerard, to jsou jen povídky. Nic takového v realitě neexistuje, taková čistá láska se snad ani mezi dvěma lidmi nevyskytuje. Pokud si dělám iluze, že jednou nějakého podobného "Gerarda" potkám, tak se životem akorát zklamu.
A víte co? Já jednoho svého Gerarda potkala. Troufám si říct, že je i lepší než ten v povídkách. Proč? Protože je SKUTEČNÝ. Jsme spolu šťastni už rok a já si plním všechny své představy, které jsem nacpala do frerardika - i ty, co mají citovou hloubu, i ty erotické, samozřejmě:)
To je důvod, proč jsem přestala psát. Možná to zní hrubě, ale už Frerarda tvořit nepotřebuju.Ne však, že bych na něj zapomněla. Byla to velmi důležitá součást mého života. Trvalo to 3 roky - 3 celé roky!! Tenrkát jsem si v duchu přísahala, že toho nikdy v životě nenechám, a najednou se to změnilo ze dne na den - a tak rychle se to zvrtlo, že se loučím až o rok později. Nebudu lhát, teď je mi do breku a po všem se mi stýská, ráda na tu dobu vzpomínám, ale vím, že jsem dospěla a už jsem prostě někde jinde.
A tak mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit a žít si dál svůj nový život.
Na závěr bych chtěla říct - nenechte se odradit lidmi, kteří vám říkají, že nikdy neprožijete to, co vkládáte sami do svých povídek. Žijte si dál svůj sen a vězte, že se vám jednou splní. Dřív nebo později přijde ten váš pravý "Gerard" a uvědomíte si, že všechno, o čem jste snili v povídkách, se může stát skutečností.
Držím vám všem palce, aby se vám dařilo co nejlépe, ať už vás cesty osudu zavedou kamokoliv. Nezáleží na tom, co děláte a co o tom říkají ostatní. Záleží jen na tom, jestli jste šťastní.
Věřte mi, že na vás nikdy nezapomenu.
S láskou,
Vaše Jannica


