For the first time 3

15. února 2011 v 21:43 | Jannica |  For the first time
For The First Time
"Fraku, dneska ještě půjdu ten kousek s tebou, ale zítra už musíš sám…" mluvila maminka, zatímco mi zapínala mikinu. Upravila mi aktovku na zádech a pak si mě ještě naposledy prohlédla. "Takže dávej pozor na cestu, aby ses pak neztratil. Pojď…"

Vyšli jsme, musel jsem se všude rozhlížet a pamatovat si všechny stomy, ulice… Bál jsem se, že to zítra nezvládnu, nedorazím do školy a oni si budou myslet, že už tam nechodím. To bych pak neviděl Gerarda.

Těšil jsem se na něj, hrozně moc. Proto jsem ani nevnímal to, co mi maminka celou dobu říkala.

"A máš už zaplacený obědy, Frankie… Takže tam dneska půjdeš, ano? Tu kartičku máš v aktovce."

Přikývl jsem a věnoval jsem jí jeden pohled, chtěl jsem se zeptat, jak to na obědech chodí, ale raději jsem mlčel.


"Sešity jsem ti taky všechny koupila, učebnice máš, písanku taky…" Vyjmenovávala věci, za které kvůli mně musela utratit hromadu peněž. "Ty se nám prodražíš, Franku. Fakt že jo." Rozhlédla se a přešla ulici. "A po škole půjdeš do družiny, nějak odpoledne tě vyzvedne táta."

Po těchto slovech se mi nálada trochu zlepšila, protože mám tatínka opravdu moc rád. Vždycky si se mnou hraje na indiány, učí mě kopat, kupuje mi k narozeninám hračky. Teda… to maminka dělá taky, ale pořádně ani neví, co mám rád, takže pak z toho nemám takovou radost jako z věcí od taťky. Nedokážu pochopit, jak on vždycky ví, co si nejvíc přeju.

Poskočil jsem si radostí, když jsem spatřil velkou budovu se spoustou oken. Měl jsem co dělat, abych se nerozeběhl. Rozloučil jsem se s maminkou a pak už jsem konečně mohl jít, moc jsem se těšil.

Zapadl
jsem do lavice, Gerard už tam dávno byl. Usmál jsem se na něj a oba jsme se pozdravili, chvíli jsme na sebe jen tak hleděli.

"Tak jak jste oslalvili první den ve škole?" zeptal se mě najednou se zájmem.

"Uh…" nechápal jsem, co tím myslí. "Ono se něco má slavit?"

"No," krátce zaváhal. "Alespoň u nás se to tak dělá."

Koukal jsem na něj trochu pochybovačně, nechápal jsem, proč by mělo. Začal jsem se cítit, jakobych o něco přišel. Gerard sklopil hlavu protože si uvědomil, že je mi to teď líto. Nechtěl jsem, aby byl smutný.

"A jaký to teda bylo u tebe?" zeptal jsem se a mohl jsem sledovat, jak se mu úplně rozzářily oči.

"Naprosto skvělý! Rodiče mě vzali do McDonaldu, protože tam byla nějaká akce pro děti. Dali mi balónek a ještě mi koupili Happy Meal. Podívej, co tam bylo!" Položil na lavici plyšového pejska, kterého předtím pořád žmoulal v ruce. "A pak jsme šli ještě s maminkou koupit věci, co mi chyběly, takže mám spoustu barevných obalů na sešit.
Doma mi ještě udělali dort, že už jsem prý velký kluk a popřáli mi, aby mi to ve škole hezky šlo."

Usmál jsem se na něj, jelikož jsem mu nechtěl kazit tu radost, ale ve skutečnosti mi to všechno bylo strašně moc líto. Já zažil zase jen jeden z těch nejobyčenějších dnů, které doma jsou.

Stejně si ale všiml, že něco není v pořádku a začal mi až protivně zpříma koukat do očí. "Tobě nic nedali, je to tak?" Zeptal se smutně.

Krátce jsem přikývl a měl jsem co dělat, abych se nerozplakal.

"Na… vezmi si ho…"

Překvapeně jsem vykulil oči a pohledem jsem rentgenoval jeho nového plyšáka, kterého mi nabízel. Gerard se usmíval a pobízel mě očima, abych přijal.

"To nemůžu." Rychle jsem zavrtěl hlavou. "Je tvůj."

"Teď už ne. Chci ti ho dát. Navíc jich mám doma stejně víc."

Položil mi pejska na kolena a párkrát zaštěkal, musel jsem se zasmát. Pohladil jsem prsty jeho hebkou plyš, než jsem ho vzal celého do rukou. Líbil se mi, moc. Přitiskl jsem ho k sobě a zavřel jsem oči, opravdu jsem si vážil toho, co pro mě teď můj nejlepší kamarád udělal.

Pak už ale zazvonilo a my si rychle stoupli jako vojáci. Z profilu jsem si Geeho zkoumavě prohlížel, on ke mně po pár vteřinách otočil hlavu a usmáli jsme se na sebe, pak už ale začala matematika.

***

Byla Velká přestávka, která trvá - jak mi řekl on - dvacet minut. Osatatní mají jen deset, proto se také tahle přestávka jmenuje Velká. Měli jsme za sebou už matematiku, tělocvik, prvouku a teď jsme netrpělivě čekali na mluvnici.

S tou matikou jsem si asi nemusel dělat starosti, protože jsme počítali jen do pěti a to já umím. Jestli to tak zůstane, můžu si oddechnout a jsem v suchu.

"Hele, co je to družina?" Zeptal jsem se Gerarda, protože jsem si vzpomněl na maminku, která mi řekla, abych tam poškole šel.

"To je třeba lesní družina. Prostě skupinka nějakejch těhletěch lidí a tak. Jako Robin Hood měl svou družinu."

"Aha. A kde najdu Robina Hooda? Já tam mám po škole jít…"

Chvíli na mě nechápavě hleděl, než mu nejspíš došlo, jak jsem to myslel a pousmál se. "Jo to chceš jít do téhle družiny. No tak to řeknu."

"Do jaké?"

"No prostě když tě rodiče nemůžou vyzvednout hned po škole, tak zůstaneš tady ve škole v takové místnosti, kde si můžeš hrát. A tam počkáš, až rodiče přijdou z práce. Něco jako kdybys šel ze školy rovnou do školky."

"Ale já nechci zpátky do školky." Zamračil jsem se. Ta představa se mi ani trochu nelíbila.

"Řekl jsem jako!"

"Aha. A ty tam teda jdeš?"

"Ne, mě si maminka vyzvedne po škole."

Byl jsem z toho smutný. Nechtělo se mi jít mezi úplně cizí děti bez něj. Nechtěl jsem si najít nějakého jiného kamaráda, chtěl jsem kamarádit s ním! Ale když si pak nemůžeme po škole spolu hrát, tak je to na nic.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama