For the first time 5

15. února 2011 v 21:45 | Jannica |  For the first time
For The First Time
Gerardův dům byl moc pěkný a útulný, na pohled mi v něm dokonce bylo příjemněji než v tom našem. Měli tam spoustu obrazů, téměř v každé místnosti byl nějaký kobereček, kytka, a tak. Nadšeně jsem se rozhlížel a došel za ostatníma do obýváku, protože paní Wayová říkala, že nám udělá svačinu.
Seznámil jsem se s Gerardovým tatínkem, byl moc milý a připadal mi i vtipný, věděl jsem,že s ním určitě musí být děsná legrace. I Gee se pořád smál tomu, co říkal a málem kvůli tomu nedostal jogurt, protože se nechtěl posadit ke stolu.
Po svačině jsme dostali sušenky a Gerard mě odvedl do svého pokoje. Neměl ho o moc hezčí než já, musel jsem uznat, že v mém pokoji bylo víc místa na hraní a také jsem měl koberec se silnicí, to on ne.
Prohlížel jsem si poličky, kde byli různí vojáčci a postavičky, které můžete najít v čokoládě. Každou z nich jsem si pečlivě prohlédl, pak můj zrak sklouz trochu do prava a já překvapením vykulil oči.
"Ty máš panenku?!" Obrátil jsem se na něj. On se jen trochu začervenal a pokrčil rameny. "Vždyť je to pro holky!"

"Mě se ale líbí…" Zamračil se a naštvaně založil ruce.
"Je to pro holky!" zopakoval jsem a začal se mu smát. "Gerard je holka! Gerard je holka!"
"Nech toho!"
"Gerard je holka a hraje si s bárbínama!"
"Není to bárbína! A nech toho!" Udělal pár výstražných kroků směrem ke mně.
"A stejně si nějaká blbá holka!"
Najednou po mě skočil a já neudržel rovnováhu a spadl jsem na zem. Zkousl jsem zuby, abych nevyjekl bolestí, protože jsem se trochu praštil a natáhl jsem po něm ruce, abych se mohl bránit.
"Holka!" vykřikl jsem, než se mě pokusil uhodit. Převalil jsem se na něj a tak jsem zase vyhrával, on ale nezůstával dlouho pozadu.
Prali jsme se dlouho a nikdo se nechtěl vzdát, takže to bylo pořád nerozhodně. Hrozně mě naštval. Najednou jsem ale cítil, že mi dochází síly, chtěl jsem sice ještě vydržet, ale došlo mi, že už to asi nemá cenu. Zůstal jsem ležet a pokoušel jsem se ještě trochu vzpínat, ale Gerard na mě seděl a držel mi ruce za hlavou, takže jsem nemohl vůbec nic.
"Seš blbej," utrousil jsem a snažil jsem se mu vyhýbat pohledem.
"Ty seš blbej!" Ještě víc mě přimáčkl a rozzlobeně semkl rty.
"Au! Pusť mě, to bolí!"
"Tak to odvolej!"
"Co?"
"No že jsem holka!"
Zamyslel jsem se a usoudil jsem, že mi nezbývá nic jiného, než ho poslechnout.
"Odvolávám to."
"Neke?"
"Ne. Odvolávám to."
Konečně mě pustil a já si promnul bolavé zápěstí. Hodil jsem nenávistným pohledem po té blbé panence. "A stejně jsi holka…" zavrčel jsem si jen tak pro sebe, aby to už neslyšel. Jen jsem měl pocit, že mám pravdu a tak jsem musel mít poslední slovo, než jsme to uzavřeli.
"Pojď, něco ti ukážu." Usmál se na mě a mě se zlepšila nálada, chtěl jsem vědět, co to je. On chvíli hrabal v jednom šuplíku a pak bytáhl nějakou malou knížku.
Skočil s ní na postel a pobídl mě, abych šel za ním, lehl jsem si tedy vedle něj na břicho a čekal jsem, co řekne. On ten sešit otevřel a ukázal mi první stránku, na které byl takový moc hezký obrázek nějakého ostrova.
"Co to je?" Zeptal jsem se.
"Deník!" Hrdě prohlásil a otočil na další stránku, kam se sám podepsal. Záviděl jsem mu, že umí psát, mě to dělalo trochu problémy.
"Deník?" Zopakoval jsem nechápavě.
"Ano. Jako měl třeba Robinson, víš?"
Přikývl jsem, i když jsem pořádně nevěděl, co myslí. "A tam si píšeš, co děláš?"
"Tak nějak."
Trochu jsem zbystřil, když otočil na další stránku. Měl tam další hezký obrázek a nějaké povídání, pomyslel jsem si, že takový deník je opravdu dobrá věc. Gerard často kreslil obrázky moře a pralesů, byla tam také zvířata a jednou jsem tam viděl i kostru. Z toho mi přeběhl mráz po zádech, bylo to děsivé.
"To je jako dobrodružný deník," vysvětlil mi. "Kreslím si tam do mapy co za území už jsem objevil a vymýšlím si, co tam je. Třeba tady jsou takoví moc milí domorodci." Přejel prstem po zeleném obrázku někam doprava a ukázal mi červeně zakroužkované místo. "A tady jsou zase vodopády, ze kterých se dá pít. Teče tam totiž jenom limonáda."
"A to vážně existuje?"
"Třeba jo." Usmál se a trochu přivřel oči. "Až vyrostu a budu veliký jako táta, tak tam pojedu a přesvědčím se o tom na vlastní kůži."
"Jé, nechceš mě vzít sebou?" Zářivě jsem se usmál, protože ta představa byla vážně skvělá.
"Ale ty jsi na to moc malý."
"Nejsem! Jsem stejně starý jako ty!"
"Ale já měl odklad."
"To se nepočítá." Naštval jsem se.
"Ale jo, počítá. Mě už za chvíli bude sedum!"
"Ale když já chci jet taky…" Zakňoural jsem a lehl si na záda, koukal jsem do stropu. Měl tam nalepené takové ty hvězdičky, které svítí ve tmě a já se zamračil ještě víc, protože jsem je chtěl taky.
"Frankie?" Optal se najednou a já k němu rychle otočil hlavu, doufal jsem, že si to rozmyslel. "Tak jestli chceš, můžeš jet se mnou."
"Super!"
"Ale nejdřív se naučíš psát."
"Ty jsi zlý!" Věděl jsem, že v tom případě nikam nepojedu, protože to nejde se naučit psát. To umí jenom on a já nemám šanci.
"Ale ne, já to dělám pro tvoje dobro." Zamsál se. Uculil jsem se taky, protože jsem rozpoznal, že napodobuje dospělácký hlas.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama