For the first time 6

15. února 2011 v 21:46 | Jannica |  For the first time
For The First Time
S Geem jsme si úplně, ale úplně do podrobna naplánovali naší bombastickou budoucnost na jeho ostrově. Byl jsem moc rád, že mě tam nakonec chce, protože bych se naštval, kdyby mě připravil o takové bezva dobrodrůžo. Mluvili jsme o tom vlastně celý den, až dokud si pro mě nepřišel tatínek.
Sešel jsem za ním dolů, byl jsem celý rozmrzelý, protože jsem ani náhodou nechtěl odejít. Nechtěl jsem být zase doma, sedět na zemi a hrát si úplně sám. Nechtěl jsem místo laskavého hlasu paní Way poslouchat křik svých vlastních rodičů.
Ten den se hádali hrozně. Stejně tak, jako ten následující. A ještě ten za tím. Pokaždé jsem se neskutečně moc těšil do školy, za Gerardem a za jeho světem. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění z domova, i když jsem byl smutný z toho, že já takové skvělé rodiče asi mít nikdy nebudu.
Ale ne, že bych ty své neměl rád. Vždyť to byli ti nejdražší lidé v mém životě, mockrát mi už pomohli a koupili mi spoustu dárků. Jenže… proč to Gerard musí mít lepší?


Zase jsem to poslouchal. Seděl jsem na své posteli
s pokrčenými koleny a ťapkal jsem si po nich tím psíkem, kterého mi Gee daroval. Plakal jsem, protože se mi vůbec nelíbilo to, co se dělo dole. Ano, opravdu to bylo slyšet až do mého pokoje, do druhého patra. Občas se ozvala i rána od toho, jak tatínek bouchl pěstí do stolu nebo maminka upustila nějakou cennou věc na zem. To dělala často. Snad až příliš, vadilo mi to.
Pohlédl jsem na hodiny a snažil jsem se tak určit, kolik je. Nic jsem z toho ale nevyčetl, jen jsem odhadl, že když jsou obě dvě ručičky tak vysoko, bude asi už pozdě v noci. Promnul jsem si bolavé, červené oči a lehl jsem si do postele, psa jsem k sobě stále tiskl, připadalo mi, jakoby mohl nahadit uklidňující slova mého nejlepšího kamaráda.
Neobtěžoval jsem se přikrýt, bylo mi teplo. Vlastně mě ještě stejně ani nikdo nepřišel uložit a popřát mi dobrou noc, od té doby, co jsem přišel ze školy, si mě nikdo ani nevšiml.
Křik utichl, úzký proužek světla pod mými dveřmi mi napověděl, že někdo půjde po schodech nahoru, jelikož rozsvítil na chodbě. Rychle jsem zavřel oči, nechtěl jsem dostat vynadáno, že jsem ještě vzhůru. I když to byla jen a jen jejich chyba.
Otevřely se dveře a já se po očku podíval, kdo to je. Maminka. "Frankie? Ty ještě nespíš?"
"Ne." Nechtěl jsem lhát. Nadzvedl jsem se, abych na ní lépe viděl, byla uplakaná a přitom se tvářila hrozně naštvaně.
"Chtěla bych ti něco říct." Sedla si na kraj mé postele, až se matrace trochu pohnula, a pohladila mě po vlasech. "My si s tatínkem poslední dobou moc nerozumíme, to asi víš."
Přikývl jsem
a v krku se mi udělal obrovský knedlík, nedbale jsem si z očí otřel pár slz.
"Myslím, že to rozhodnutí bude asi pro všechny nejlepší." Povzdechla si. "Budeme se rozvádět."
Cítil jsem, jak mě píchlo u srdce a najednou jsem se cítil hrozně. Tolik jsem se bál toho, že rodiče nebudou spolu, že se rozvedou a už se nikdy nebudou mít rádi. A teď to najednou nastalo, vyplnilo se to. Proč jsem tomu nedokázal nějak zabránit?
Vyteklo mi z očí pár dalších slziček, ale zase jsem je setřel, nechtěl jsem brečet. Bylo mi smutno, moc smutno a chtěl jsem se zahrabat pod peřinu a raději spinkat. Místo toho jsem ale stále koukal na maminku, která byla připravená mě utěšovat.
Natáhl jsem k ní ruce a ona mě popadla do své náruče, krátce mě líbla do vlasů, než mě začala hladit po zádech. Seděl jsem jí na klíně a své ruce jsem obmotal kolem jejího krku, nechtěl jsem se stěhovat a jednoho z rodičů třeba už nikdy nevidět. Připadalo mi, jako by to byla jen noční můra, ze které se ráno probudím. Chtěl jsem, aby to bylo v pořádku.
"A proč?" Zoufale jsem se optal.
"To se občas stává, Frankie."
"Ale vždyť vy se přece máte rádi." Začal jsem fňukat. "Jinak byste se nevzali a neměli byste mě."
"Jenže to bylo dřív. Teď už to není takové, všechno se dost změnilo."
"Nemohlo se to změnit, když jste to pořád vy."
Povzdechla si a nepřestávala mě hladit. "Moc mě to mrzí. Buď silný, vím, že to dokážeš."
Vdechl jsem vůni jejího parfému, byla taková svěží a uklidňující. Nechápal jsem, proč maminka také brečí, když to byl vlastně její nápad. A jestli se rozvést chce, tak proč kvůli tomu pláče?
"Potřebuju, aby sis rozmyslel, u koho z nás budeš bydlet." Řekla na rovinu a ve mně už po druhé hrklo. Kde budu bydlet? Já… budu si muset vybrat toho, koho mám radši?
"Chci být s váma oběma," vyhrkl jsem bez rozmyšlení.
"Ale to nejde."
"Jde. A jestli ne, tak budu bydlet sám."
Začala do mě hustit nějaké nesmyslné překážky a chtěla, abych se rozhodl, já si ale zacpal uši a odmítl to poslouchat. Bylo mi z toho špatně a nechtěl jsem nad tím přemýšlet, přál jsem si, aby mě nechala v pokoji samotného a přestala říkat ty hnusné věci.
Sundala mě ze sebe a uložila mě do postýlky, něžně mě přikryla peřinou a pohladila mě po čele.
"Tak si to ještě nech projít hlavou." Smutně se pousmála. "A teď už spi, zítra ráno jdeš přece k Gerardkovi."
Přikývl jsem a konečně jsem zavřel oči. K němu jsem se hrozně těšil, ale v tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se mi tam tak moc chce. I když - možná by mě dokázal trochu povzbudit a zvednout mi náladu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Abbey12345 Abbey12345 | 24. března 2012 v 15:21 | Reagovat

chudáček můj malinkej :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama