For the first time 7

15. února 2011 v 21:47 | Jannica |  For the first time
For The First Time
Konečně jsme přijeli k velkému, krásnému domu a já spěšně vystoupil. Tatínek se zasmál tomu, jak vesele si počínám a loudal se za mnou, zatímco jsem už mačkal zvonící krabičku s nápisem Way.
Gerardova maminka nám s úsměvem otevřela dveře a všichni jsme se velice způsobně pozdravili. Nechápal jsem, proč si dospělí také neříkají "čau" a proč jsou stále tak opatrní, jako by se báli cokoliv říct. Nedovedu si představit, že bych přišel k Gerardovi a řekl. "Dobrý den, máme to dnes hezké počasí, že?"
Trochu jsem se zasmál a vběhl do domu, starosti, které jsem měl ještě včera v noci, ze mě dočista opadly a já se nemohl dočkat, až ho zase uvidím. Vyběhl jsem po schodech nahoru, zatímco si rodiče o něčem povídali. Slyšel jsem jen, že paní Way chce, aby tu můj tatínek zůstal na oběd. Byl jsem na něj hrdý, dokázal tak zapůsobit, že jsou hned velcí kamarádi.
"Ahoj!" Vpadl jsem do Gerardova pokoje, on se trochu lekl, jak hlasitě jsem rozrazil dveře. Ležel na posteli a hrál nějakou digitální hru.
"Čau! To je dost, že jsi tady." Kouzelně se na mě usmál a já si pomyslel, že je jako sluníčko. Trochu jsem se zahihňal a on na mě pohlédl jako ťululum.
Došel jsem k němu a trochu jsem ho objal, pak jsem koukal, jak hraje, bylo to celkem napínavé.
"Půjčíš mi to taky?"

Najednou to zahodil a zatvářil se dost omluvně. "Ne. Mám vybitou baterku."
"Kecáš. To bys nehrál."
Natáhl se pro hru a trochu s ní zatřepal. "No, ale stejně je to už rozbitý. Pojď, radši si postavíme bungr."
"Bungr?" Nechápal jsem. "A jak se takový bungr staví?"
"No… nikdy jsi to nedělal?"
Zavrtěl jsem hlavou. On se usmál a pobídl mě, abych dělal to, co on.
Nejprve jsme rozestavili různě po pokoji židle a takové vysoké věci, co jsme našli. Byla to sranda, Gerard pořád říkal, co mám kam posouvat a někdy se rozčílil, že to dělám špatně, ale mě to nevadilo, protože když se vztekal, vypadal rozkošně.
Pak odešel a vrátil se zpátky s náručí plnou různých dek.
"Čí to je?" zeptal jsem se.
"Mamky."
Kývl jsem a pomyslel jsme si, že mě by to mamka ani náhodou nepůjčila, protože podle ní všechno zašpiním, zničím a jsem úplně k ničemu.
Gee začal deky rozprostírat různě přes ty židle, neměl toho moc a tak musel zmenšit obvod našeho bungru. Bylo to docela malé.
Stálo to u zdi v rohu, abychom nemuseli dělat další stěny. Ostatní stěny byly z tvrdých polštářů, jaké se dávají třeba na gauč, a z plastových krabic na hračky. Prostor, kudy se dalo vcházet, byl samozřejmě volný.
Když jsme to celé dodělali, plácli jsme si a usmáli se na sebe. "Teď půjdeme dovnitř."
"Nespadne to?" Měl jsem trochu strach. To není jen tak, když na vás upadne dům.
"Neboj. A i kdyby, tak se nám nic nestane."
Připadalo mi to nelogické, ale nic jsem neříkal, protože jsem věděl, že Gerard je z nás dvou ten nejchytřejší. Byl prostě lepší než já ať už v čemkoliv, připadal jsem si před ním někdy trochu hloupě, ale na druhou stranu jsem mu to moc přál a obdivoval jsem ho. Třeba budu ve druhé třídě také jako on, když je přece o rok starší.
"Vezmu tam baterku. A bombóny." Chvíli někde hrabal, než vytáhl vše, co potřeboval, a přišel zpátky k domečku.
Dovolil mi, abych tam vlezl jako první, sice jsem se trochu bál, ale nechtěl jsem se nechat zahambit. V bungru bylo příjemné přítmí, světlo jen trochu prosvítalo skrz všechny ty deky. Vypadalo to tak sice trochu strašidelně, ale jinak to bylo útulné.
Gee rozsvítil tu baterku a umístil jí do rohu, aby nesvítila tak ostře. Bylo tam moc hezky, i když tam byl tak malý prostor, že jsme to tam hned vydýchali a tak tam bylo horko. Msuel jsem si sundat mikinu, jinak bych se upekl.
Najednou jsem si na něco vzpomněl a vytáhl jsem z kapsy toho plyšového pejska, který byl původně jeho.
"Jé, ty ho máš sebou?" Usmál se, zatímco načínal pytlík gumových medvídků.
"Nosím ho úplně všude…" Začal jsem s ním ťapkat po jeho kolenech výš, on se hihňal, protože to určitě lechtalo. "Ale ještě nemá jméno. Jsem úplně blbý na vymýšlení jmén."
"Tak to zkusíme spolu, co myslíš?" Zahleděl se na plyšáka a něžně mi ho vyndal z ruky.
"Je hrozně zvláštní, tak potřebuje nějaké zvláštní jméno."
"Co třeba…" zamyslel se, "Tlapka!"
"Ne, to je moc obyčejný." Zavrtěl jsem hlavou. "Tak se jmenuje každý pes."
"Tak Zoubek."
Začal jsem se smát, protože mi to přišlo jako dost blbé jméno. Gerard založil ruce na hrudi a zamračil se na mě. "Tak já nic nevymejšlim!" Urazil se.
Přisunul jsem se více k němu a trochu jsem do něj šťouchnul, nechtěl jsem ho hned naštvat. "Víš co?" Pousmál jsem se a pohlédl jsem mu do očí, pak jsem se ještě podíval do kukadel toho psa. "Bude se jmenovat Gee."
"Co? Ale to je moje jméno!" Otočil se na mě.
"Já vím. Chtěl bych ho pojmenovat po tobě. Pokud ti to nebude vadit, to bych byl nerad."
Zamyslel se a trochu se kousl do rtu. "Tak jo," řekl nakonec. "Ale jen když se příjmením bude jmenovat Iero."
Přikývl jsem. "Gee Iero. To nezní zase tak špatně."
"Nezní," přikývl. "Tak bych se jmenoval, kdybych si tě vzal."
"To bys musel být holka." Začal jsem se smát, protože jsem si vzpomněl, že má na poličce panenku, ale o tom jsem raději mlčel, protože jsem se s ním nechtěl zase prát.
"Ale nemusel." Zavrtěl hlavou. "Jde to i když nejsi holka."
"A jak? Maminka si taky vzala tatínka. A nemám dva tatínky."
"Takhle to nemyslím." Podíval se na mě. "Můj strejda si teď vzal kluka a přitom je taky kluk. Už jsem zapomněl, jak se tomu říká, ale jde to."
Zahleděl jsem se na něj a přemýšlel jsem. "To je dobrý," zhodnotil jsem to nakonec. "A nechceš si mě opravdu vzít, až budeme velký? Holky jsou hnusný."
"To máš pravdu." Zasmál se. "Vezmeme se spolu a budeme pořád šťastný. Až do smrti."
"Musíme si dát teď zásnubní polibek. Jako úmluvu, že to slovo dodržíme a opravdu se vezmeme," namítl jsem, protože jsem to viděl v jednom filmu. Tam se také jeden pán zeptal paní, jestli si ho vezme a pak jí dal pusu.
Gerard přikývl a naklonil se ke mně, já chvíli počkal, než jsem mu vlepil pusinku na rty. Bylo to dost jiné než s maminkou.
Podívali jsme se na sebe a začali jsme se trochu hihňat, nemohl jsem z něj spustit pohled.
"Ty se červenáš!" ukázal na mě najednou a teď se chechtal úplně.
"Ne. To není pravda."
"Ale jo, červenáš se."
"Nemůžeš to v tý tmě poznat. A odvolej to, nečervenám se. To dělaj holky."
"Holky a Frank." Opravil mě.
Zamračil jsem se a vrhl jsem se na něj, povalil jsem ho hned na zem, protože to nečekal. Sedl jsem si mu na břicho, aby mě nemohl schodit a zlechtat, protože to měl určitě v úmyslu.
"Nech toho, zboříš nám bungr." Namítl, ale nebyl naštvaný, usmíval se.
"Tak neprovokuj." Krátce jsem se na něj podíval a pak jsem mu dal jednu pusu. A za ní další, líbilo se mi to.
Když jsem nechtěl přestat, vzepřel se a vymanil se z mého sevření, čekal jsem, že mě ze sebe shodí. On se ale jen usmál a obmotal kolemě mě ruce, aby mě mohl obejmout.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 LucyMetalGirl LucyMetalGirl | 3. dubna 2012 v 22:50 | Reagovat

Jééé to je roztomilý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama