For the first time 8 - The end

15. února 2011 v 21:48 | Jannica |  For the first time
For The First Time
S Gerardem jsme od té doby chodili všude za ruce, bylo hezké vědět, že mám kamaráda, kterému na mě opravdu záleží. Ne jako ta děcka ze školky, která se pořád jen pošťuchovaly. Uvědomil jsem si, že už jsem veliký kluk a nemusím pořád jen dělat blbosti, aby se se mnou ostatní přátelili.

Také mi hodně pomáhal. Vysvětloval mi domácí úkoly. Ale ne, že by je za mě rovnou napsal. Záleželo mu na tom, abych to uměl, takže vedle mě trpělivě seděl a dával mi různé příklady, milým hlasem říkal, proč tohle udělat nemůžu a proč to druhé zase funguje. Škola se mi už nelíbila tolik jako na začátku, i když jsem se tam stále těšil právě kvůli Geemu.

Za to doma to bylo stále jen horší. Pořád jsem nevěděl, jestli půjdu k mamince nebo k tatínkovi, nechtělo se mi ani k jednomu, protože bych nejraději zůstal u paní Wayové. Tam jsem trávil většinu času a dokonce jsem tam měl i své oblíbené hračky. Často jsem tam přespával, když to rodičům nevadilo. Vlezli jsme si s Gerardem pod peřinu a svítili baterkou, byla to opravdu legrace. Také jsme se pořád pusinkovali, to se mi hrozně líbilo. Gee se u toho vždycky roztomile hihňal.


Seděli jsme venku na školním hřišti na našem oblíbeném travnatém plácku, kde nás skrz stromy a keře nemohl vůbec nikdo vidět. Byli jsme tam my a ještě Gerard Iero, ten pejsek. Přišlo mi, že má dost stupidní jméno, ale nechal jsem to tak, protože to byla přece známka našeho zasnoubení.

"Dneska jsi nějaký smutný…" Prohodil Gerard a zadíval se mi do tváře, uhnul jsem pohledem. "Už od rána. Stalo se ti něco?"

Nevěděl jsem, jestli mu to mám říct a nebo si to raději nechat pro sebe, nakonec jsem se však přece jen nadechl k odpovědi. "Rozvádí se mi rodiče," povzdechl jsem si.

"Aha, to je mi líto."

"Není. Nevíš, co to znamená."

"Vím." Přikývl. "To znamená, že už se nemaj rádi."

Ta slova ke mně dolehla a zabodla se do mě jako ostrý meč. Do očí mi vyhrkly slzy anižbych to čekal a rozplakal jsem se. Připadal jsem si trochu hloupě, ale věděl jsem, že před ním pakat můžu.

Přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal, začal se mnou hýbat ze strany na stranu, zatímco jsem mu máčel jeho černé tričko.

"Bude to brzy lepší…" zašeptal. "Uvidíš. Až vyrosteme, budeme bydlet spolu, protože se vezmeme. Nebudou tam s náma žádný rodiče a žádný problémy."

"Těším se." Utřel jsem si slzy z očí. "Hrozně moc."

Usmál se na mě, pak mi vlepil krátkou pusu na rty, aby tak zpečetil svá slova.

************************************************************************

Málokdy se stává, že dětská láska přeroste do té opravdové, dospělé. Občas si říkám, že jsem měl setsakramenské štěstí, když jsem potkal toho pravého už v první třídě základní školy. Gerarda jsem měl rád více než cokoliv jiného na světě a tak to také zůstalo. Po devíti letech základní školy jsme šli na stejnou střední, společně přežili všechny nadávky pubertálních spolužáků a odmaturovali. V devatenácti letech jsme se od sebe poprvé oddělili, každý z nás šel na jinou univerzitu. Tedy - Gee šel studovat umění a já se pokoušel uchytit tak všude možně. Nikdy jsem nebyl tak chytrý jako on a také jsem ho nikdy nepřestal obdivovat. Stále je pro mě tím vzorem, ale už se mu nechci tolik rovnat. Mám svou vlastní identitu, která se k té jeho dokonale hodí. Nevím, co bych bez něj dělal. To on mě pořád tahal z veškerých průšvihů, které jsem kolem dvaceti let natropil a ukrýval mě ve svém pokoji na koleji před policií. Stále mě podporoval a věřil mi. Nakonec jsem začal pracovat v jednom knihkupectví, mezi knížkami se mi líbí a navíc tam mám slevu, takže mu můžu kupovat všelijaká umělecká díla, která mi v podstatě nic neříkají, ale on v tom hledá cosi jako hlubší smysl; alespoň tak to říkal. Jsou to kecy. Líbí se mi na něm, že mě pořád tak obletuje a stará se o mě, zřejmě má pocit, že když mám pouhých 164 centimetrů, jsem stále to malé děcko z první třídy. Ale v noci se ke mně jako k dítěti nechová, to vím na sto procent. To jsem najednou až moc dospělý.
                Táhne nám už skoro ke třicítce, ale připadáme si stále mladí. Je neuvěřitelné, že budeme mít v září už dvacáté čtvrté výročí. Nakonec to přece jen dopadlo tak, jak Gerard v šesti letech předpovídal. Bydlíme spolu, problémy s rodiči jsou pryč (nakonec jsem bydlel u táty) a žijeme jen jeden pro druhého. Sice
jsme se zatím nevzali, ale já stejně vím, že se chystá mě k výročí požádat o ruku…
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Veru Way Veru Way | Web | 16. února 2011 v 11:40 | Reagovat

Ten konec je dokonalej! :) Už jsem se bála, že to skončí nějak špatně..:D
Krásná povídka :)

2 Naty Naty | 20. února 2011 v 19:31 | Reagovat

To bylo roztomilý, moc krásný :) škoda, že končíš

3 Aless Aless | 5. března 2011 v 12:25 | Reagovat

Uá, tohle je super rozkošné :)

4 Joan Joan | 27. června 2011 v 19:23 | Reagovat

To je úžasné toto :)

5 Lada Lada | E-mail | Web | 19. října 2011 v 5:34 | Reagovat

Pravdu díš....:-)

6 Lucy Lucy | 24. července 2012 v 22:45 | Reagovat

To je krásný :')

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama